Co dokáže film?

Filmová tvorba je umělecký druh činnosti, který má mnoho podob, funkcí a polí působnosti. Je to jeden z fenoménů naší doby. A co film vlastně všechno dokáže?

Film je nejpůsobivějším, nejmocnějším, nejlákavějším, nejnadějnějším i nejkomerčnějším druhem umění. Dokáže v sobě spojit ostatní odvětví umění v jednotný a nezaměnitelný celek. Dokáže povzbudit, pobavit, burcovat, varovat. Dokáže vyvolávat nenávist, bouři, poslušnost, zdánlivost správnosti, i smrt. Dokáže být nepokrytecky milován, i usilovně nenáviděn.

Film je propojovatelem všech druhů umění. Jejichž důmyslným propojením vzniká pozoruhodný celek a často i nezapomenutelný zážitek. Svou základní podstatou je film divadlem, divadelní inscenací, kterou může prostřednictvím dalších podpůrných prostředků a doplňků dovést až k dokonalosti. Tak jako to bravurně uměl vynikající divadelník a jeden z největších filmových režisérů Ingmar Bergman. Film dokáže být poctou výtvarnému umění, či být výtvarným uměním samotným. Nezapomenutelné jsou úchvatné obrazové kompozice v Markétě Lazarové Františka Vláčila, či obrazové kouzlení Svena Nykvista, dvorního kameramana Bergmana, který svým uměním dokázal zintenzívnit a prohloubit sledovaný prožitek filmu. Film může být i fascinujícím tanečním uměním, tak jako to ukázal Carlos Saura ve svých baletních filmových eposech. Film je i literárním odvětvím a dokáže zobrazit i jemnou nezaměnitelnou poezii slov a výrazů. V českém prostředí v téhle záslužné činnosti vynikl především Jiří Menzel. Důležitou součástí snad každého filmu je hudební stránka. Někdy i tou nejpodstatnější. Film stále vyzdvihuje krásu, všestranost a stálou svěžest klasické hudby. Nechává do hlavy navždy zanést a dokola zaznívat ústřední melodie, tak jako to dokázal hudební filmový skladatel Bernard Herrmann, či Ennio Morricone. Že film může být nevšední a zajímavou poctou umění, ukázal Jean-Luc Godard ve svém osobitém a svérázném filmu Bláznivý Petříček. Postupně vyzdvihuje všechny druhy a části umění, velké filozofické myšlenky a životní postoje, aby zůstal nesmazatelný surrealistickoimpresionistický pocit vyjímečnosti a obdivu.

Film dokáže sloužit politickým cílům a ideologiím. Obzvláště v režimech totalitního ražení všeho druhu došlo až k dosažení dokonalosti v tomto směru. Při přesvědčování své pravdy, své správnosti zvolené cesty, svého práva na obranu, útočnost a páchání bezprávi a nespravedlností. Zruční a schopní manipulátoři dokázali strhnout davy pro svou myšlenku a cíl, maskování a zahlazování nepředstavitelných krutostí a zločinů, či hromadnému následování zmanipulovaného a poslušného davu. Fašistickému režimu odvedla velkou službu svou oslavnou prací Leni Riefenstahl, či Veit Harlan svým manipulativním filmem Žid Süss. A co teprve budovatelské a oslavné filmy komunismu. Vynikajícím příkladem v českém prostředí je Otakar Vávra. Někteří se na takovém upevňování politických režimů podílejí z přesvědčení, jiní z prospěchářství, další z nutnosti, či donucení. Ostatně i Jiří Menzel má na svém kontě jeden budovatelský film socialismu: Kdo hledá zlaté dno. A hned bylo více nadšení a poblouzněných duší, ochotných poslouchat absurditu skutečnosti. Film ale také dokáže varovat a upozorňovat na možné hrozby a těžké zkoušky. I v tomhle vynikl Otakar Vávra, a to ještě před příchodem nacistů do české země. Film burcuje a zneklidňuje, nastoluje sociální otázky a zobrazuje bezvýchodné těžkosti života. Tak jako Vittorio De Sica ve Zlodějích kol, nebo fenomenální Luis Buňuel v Zapomenutých. Snaží se až idealisticky vychovávat, vyvolávat lidskost a pokouší se zjednávat nápravu. Zajímá se o styly života a fenomény společnosti, které pak třeba pánové Filip Remunda a Vít Klusák s ironicky provokativním nadhledem zaznamenávají.

Film dokáže naplnit člověka v jeho touze po zábavě. Ať je to vtip, ironie, satira, sci-fi, romantická limonáda, detektivní napětí, westernové chlapáctví, samurajská ctnost, rytířská galantnost, erotické vzrušení, hororový strach, běžný život či touha po krveprolití. Kvalita je rozdílná, někdy převládá obsah nad obalem, jindy naopak obal nad obsahem. Někdy se obsah i forma obalu spojují v dokonale harmonický celek, jindy nepomáhá ani obsah, ani snaha o načechrané obalové pozlátko. Ale to je vedlejší, neboť dochází k tomu hlavnímu: nasycení jednotlivců zábavou z široké palety rozdílných chutí. Každé filmové dílo si najde svého ctitele a obdivovatele, u kterých dochází k naplnění jejich duší a srdcí. Naplní jejich touhu po zábavě, stává se pro jednotlivce útočištěm a ochraným hradem, ve kterém dochází k přeměnění jejich snů a skrytých tužeb ve chvilkovou skutečnost. Dokáže rozesmát, rozplakat, dojmout, nadchnout, ohromit, uspokojit, pohladit, polaskat, obejmout. Prostě a zkrátka pobavit a zabavit.

Film dokáže i urážet, vyvolávat nenávist, šířit strach a frustraci. Film může i zabít. Pozoruhodný režisér Pier Paolo Pasolini byl zabit, protože zůstal nepochopen jeho poslední film. Jeho náročná a svým způsobem i hůře stravitelná metafora zneužití moci narazila na předsudky, zakořeněná dogmata a osobní frustrace. A neštěstí bylo dokonáno.

Film dokáže odhalit lidské nitro a lidskou psychiku, hnací sílu i rozčarování, slávu i pád, radosti i tragédie. Film je fenomén, který navždy bude milován i nenáviděn, využíván, používán i zneužíván, oslavován i podváděn, hýčkán i rozbíjen.

Film dokáže mnoho. Film má ve své podstatě nepředstavitelný potenciál možností.

Ach, film.... howgh, tomtomtoma pro festival Finále.